Na pólu

Na Zemi máme póly dva. Jak už to tak bývá, póly jsou většinou přímo proti sobě postavené, vzájemně si odporující, či prostě na opačných koncích spektra. Nebudu tady ale mluvit o fyzice nebo geografii, jako spíš o takovém společenském fenoménu, se kterým se teď často setkávám. Jde totiž o zastávání nějakého názoru.

Jak víte, nadcházející doba ve mně vyvolává nějaké ty strachy a jako zodpovědný člověk si o daném tématu ráda zjistím co možná nejvíc. Jsem ten typ, co chce být informovaný, než něco udělá. Takže u léků čtu příbalové letáky a tak. Dnešní doba ale trpí na něco úplně jiného než nedostatek informací. Internet je zlo, na kterém je informací naopak příliš mnoho, ně vždy se dají spolehlivě ověřit a často se jedna informace rozšiřuje jako virus. Když je půlka internetu zaplavená nějakou událostí, nabydete dojmu, že je daná věc hrozně častá. Po chvilce pátrání se nicméně dá často zjistit, že všechny tyhle události pocházejí z jednoho zdroje, jednoho článku a že informace se rozcházejí jenom díky překladu nebo invenci přepisovače. Navíc, gůgl ví, co máme rádi, takže nám přednostně nabízí to, co máme rádi, že.

Strachy

   Strach - hnací motor přežití a evoluce. Emoce a instinkt. Moje strachy se tak nějak začaly měnit.

   Přiznám se, že už se tak moc nebojím, že něco podělám v práci. Ale čeho se bojím, je budoucnost počínající druhou půlkou února. Jak jistě tušíte, někdy v té době se má narodit prcek.
   Zvládnem to? Finančně? Zvládnem o prcka pečovat? A co pak...výchova, jiné starosti. Budu hodná, ale zároveň přísná a spravedlivá, jak jsem si to vysnila? Nebo budeme mít rozmazleného fracka?
   Bude miminko zdravé? V pořádku?

   Než mrknu, bude chodit do školky, pak základka. Než se ohlídnu, zkusí chlast, cigarety a drogy. Bude s někým chodit, půjde na výšku a nakonec bude mít vlastní děti.

   Asi Vám musím připadat šílená, když si vezmete, že mám to mimčo teprv v břichu, ale já si nemůžu pomoct. Třeba tyhle strachy odezní, až to přijde. A nebudu mít "čas na blbosti". Třeba to bude ještě horší. Ale stejně se svým způsobem těším.

Chraň bližního svého

Sousedka odnaproti je hodně stará paní. A když říkám stará, myslím tím někoho, kdo randil zhruba v době, kdy se teprv tvořilo hnědé uhlí. Paní Sousedka v tomhle domě bydlí od jeho postavení někdy v roce 1928.

S jejím stářím se váže několik zábavných historek, protože, co si budeme povídat, paměť už jí úplně neslouží. V tomhle bytě už bydlíme dobře půl roku a paní je stále a znovu překvapená, že se potkáváme. Už se stalo, že jsme se potkaly, popovídaly si, já se jí představila a o dvě hodiny proběhlo totéž znovu.

"Poezie"

Na fejsbuku mám olajkovanou stránku HateFree Culture. Někdy jsou tam na můj vkus až trochu moc sluníčkoví, ale přesto si to tam ráda čtu.

Tuhle postovali odkaz ze serveru romea.cz, o "básni plné zoufalství od spisovatelky Eliášové, která v ní promlouvá k situaci na severu Čech" (báseň vznikla v dob po tzv. Šluknovských útocích).

Jsem si docela jistá, že to zoufalství nebylo myšleno jako popis úrovně básně. No, posuďte sami.

Báseň na romea.cz

Já si jako nemůžu pomoct, ale ta věc je prostě hrozná. Nebo jsem jenom nějaký škarohlíd a nevidím to?

Pohoním si trochu ego, můžu?

motá se mi kolem kotníků
mlha ve mně
stoupá z asfaltu a kanálových děr

na rohu deka prožraná moly
a na ní Cikán

natáhl tři struny
na rozbité kytaře
zpívá temně

Ví

že, nataženého ho nikdo nezvedne
to spíš jemu natáhnou
nebo bude natažen

...
zasažen

Dospělost je tady

... nebo co.

Teda, aspoň by to tak mělo být. Nevím, kdy se to stalo, ale jsem zaměstnaná, vdaná, těhotná, bydlím s manželem. Zkrátka splňuji tak nějak zhruba definici dospělého člověka, jak jsem si ho představovala před nějakými pár lety. Možná by bylo lepší říct, jak jsem si ho představovala předtím, než u mě všechno tohle tak nějak nastalo.

No, pointa je, že se cítím stále stejně. Samozřejmě, že nějaká změna proběhnout musela, jen ji tak silně nevnímám, protože rozhodně nebyla náhlá. A to je ono - začínám mít tak trochu výčitky svědomí, že bych to už teď všechno měla začít brát vážně. Jako fakt. Třeba to přijde, až bude mimčo na světě. Osobně ale doufám, že to bude trochu dřív. Teda aspoň ta část s tou zodpovědností.

No, další věc, spojená s těhotenstvím, která mě teď trápí, je internet. Přeci jen, jsem zvídavá, takže když se chci něco dozvědět, kouknu na net. Kdysi kdesi jsem četla, že těhotné ženy by měly mít přístup na internet zablokovaný. Vím proč. Většina žen se totiž vyděsí a začne panikařit poté, co si přečte, co všechno se miminku může stát, co všechno by měla omezit. Mladí rodiče pak můžou nakoupit hromadu prkotit, a zbytečně se stresovat, kvůli každému zaraženému prdu. Tomu jako rozumím. Já mám spíš ten problém, že než se dostanu k nějaké zajímavé informaci, musím se prokopat tunou balastu, mimísků, babských rad a kdovíčeho ještě.

Strašně moc bych chtěla, aby existoval web pro racionální matky. Ne některé jedovaté báby z Módního pekla, pro které je těhotenství ve stejné kategorii jako džíny a čouhající tangáče. Ale normální matky, kterým šplouchá na hormonální maják jenom zlehka. Inteligentní lidi, kteří nepotřebují doprovodit každý svůj příspěvek tunou smajlíků. A recepty by dávaly smysl, manžové by si nečvachtali, a nebyly by tam bydlenky.

Obávám se, že tohle nemá šanci na úspěch. Je to oxymorón. Něco jako sociální síť pro intelektuály :-) (aneb google+ )

Nebo co, půjdem do toho?

Nepoučitelná můra

Jednou za čas si řeknu: proč? Proč proboha čtu ty diskuze pod články? Proč i na konkrétních serverech a pod určitými články, kde mi musí být úplně jasné, jaká úroveň diskuze bude a jaké "perly" se v ní dočtu? A stejně to dělám. Jsem jako můra přitahovaná ke světlu. Pokaždé nakonec přiletím blíže. Pokaždé se nakonec spálím. Jsem nepoučitelná.

Nevím, nakonec je to přecijen možná k dobru. K mému dobru. Napadlo mě, že by to mohlo souviset s tou sociální-virtuální izolací, kterou nám internet umožňuje. Psala jsem o tom už tady a pod článkem je ještě jeden hodně zajímavý komentář od El Nordina. Asi se čtením diskuzí snažím podvědomě překonat tu bariéru, kterou mi nastavuje internet sám. Setkávám se totiž s názory a myšlením reálných lidí. Ne pouze mými přáteli, ale celou směsí občanů této země a nejen jí.

Taková je realita a tak to asi i má být.

15 lidí, díky kterým je nemít vlasy děsně cool

Tento článek věnuji Veronice Veve Vlčkové.
Nepodceňujte bolesti hlavy!

1.

2.

3.

Úvahy čerstvé manželky

Tak, jsem vdaná a Pišta ženat. Je to zvláštní pocit - zvláštní je na něm převážně to, že nelze rozpoznat žádná změna. Občas se na něj podívám a uvědomím si, že jsme se vzali a je to fajn. Občas si uvědomím prstýnek na ruce. Největší změna je samozřejmě příjmení, to mi asi ještě chvíli potrvá. V noci z neděle na pondělí jsem volala hasiče - a samozřejmě jsem se představila starým jménem. Dostala jsem za to ještě od svého manžela z polospánku "sprda".

Obřad se povedl a svatba nakonec celá taky, i když jsme si užili nějaké ty stresíky  a pláč. Ale je to jako v pohádce, vše se v dobré obrátilo a žili spolu šťastně, až do smrti. :-) Ze svatby jsme si dovezli spoustu vzpomínek, jedno ovčí rouno a trošku spálení od sluníčka. Já jsem v následujících dnech ještě zvládla přijít k silnému nachlazení. Tak silnému, že mám nemocenskou. A upřímně, jsem na neschopence jeden den a už mi solidně hrabe. Proto vzniká tenhle článek o ničem a o všem. A taky proto, abyste se podívali na fotky.

Níže tedy pár fotek od kamaráda Pavla Čalkovského.

 

 Jak se můžete sami přesvědčit, romantika to byla veliká a počasí nám vyšlo. Vám, kteří mě znáte, musí být jasné, že jsem to celé probulela.

Slavní přátelé

Nikdy jsem nechápala princip celebrit a chlubení se tím, že se znám s někým, a nebo že moje sestřenice kdysi chodila s tím a s tím, a ten je teď slavnej. Přiznám se, že jsem to taky párkrát řekla, ale pak jsem si připadala jako blb.

To, že znáte někoho, kdo něco dokázal, totiž z Vás toho úspěšného neudělá. Přesto existuje jeden bohulibý důvod, proč bychom mohli toužit po slavných a úspěšných přátelích. Ten důvod je prostý: přejme svým přátelům, aby byli slavní a úspěšní.

Nevím, máte z někoho ve svém okolí ten pocit, že jednou bude ve svém oboru naprostá špička? Já jo, a ne z jednoho člověka. A je to super. Ne, že bych netoužila po tom, být úspěšná - zkrátka jenom přeji svým přátelům to nejlepší, a když se jim to povede, budu šťastná.

A taky budu moct říkat věci jako "Jo tenhle, Novák? To je kámoš" a "se z ní neposerte taky" a taky "pch! Kdybyste věděli jak  jsme chlastali...". S takovým tím lehce znuděným výrazem.  Jo, jo - to přijde.

To jen abyste věděli ;-)

Izolace od reality

Kdesi kdysi jsem četla něčí článek o tom, že FB způsobuje, že člověk začne ztrácet pojem o tom, jaká je realita. A to v tom smyslu, že na FB se setkává jenom s těmi lidmi, se kterými chce. Setkává se tedy často jenom s názory velice podobnými tomu jeho a to nakonec tak nějak pokřivuje vnímání toho, jací jsou reální lidí kolem nás.

Náckové pak mají pocit, že být nácek je normální. Voliči Schwarzenberga jsou pak hrozně překvapení, když volby vyhraje Zeman, protože jim přišlo, že jsou všichni pro Karla. Facebook nám k tomu navíc pomáhá svými nástroji. Můžete blokovat, co se Vám nelíbí. A já to teď chtěla využít. Ano, vracím se k případů paterčat. A musím říct, že mě neskonale serou všechny ty rasisitické komentáře. Sere mě zabedněnost lidí, kteří prostě nevidí to, že to jsou první paterčata. Jsou první a proto je kolem nich tolik vzruchu. I kdyby byli rodiče etničtí Češi, Moravané nebo Vietnamci, tak by se jim dostalo úplně stejné pozornosti.

Otázka pro Hamleta ale zní: "Blokovat, nebo neblokovat?"

Blokovat to, co mi hrozně zvedá tlak a nutí mě to nadávat? Nebo neblokovat a raději se střetávat s realitou takovou, jaká je?

Vyvolejme léto

V minulém článku jsem psala, že jsem sluníčkový člověk. Poslední dobou to venku na sluníčko moc nevypadá a tak jsem se rozhodla pro malý experiment. Vyvolám slunečné počasí mocnou silou internetu. Pokud se chcete mého pokusu zúčastnit sdílejte všechny letní a pozivitní věci, co Vás napadnou.

Mám rád horké letní odpoledne

Mám rád horké letní odpoledne
Mám rád horké letní odpoledne
barvu tvých očí
ať ti nevybledne
Mám rád horké letní odpoledne
Horké letní odpoledne já mám rád

Mám rád tvoje oči neposedné
Mám rád tvoje oči neposedné
jež se mi ztrácí
v dálce nedohledné
Tvoje oči já mám rád
Tvoje oči neposedné já mám rád

a taky …

Mám rád horké letní odpoledne
Mám rád horké letní odpoledne
barvu tvých očí
Ať ti nevyblednou
když nezazpívám ti ještě jednou
Zazpívám ti ještě jednou..

že …

Mám rád tvoje oči neposedné
a jak mám rád tvé oči neposedné
jež se mi ztrácí
v dálce nedohledné
Tvoje oči já mám rád
Tvoje oči neposedné
já mám rád

Řím

Tuhle jsme se s mým kamarádem tak trochu chytli u oběda. Přiznám se, trochu jsem trolila, protože mě hrozně baví, jak se tenhle kamarád vzteká. Co mě ale v té diskuzi zaujalo, bylo přirovnání dnešní společnosti k úpadkové společnosti Říma. Úpadková, dekadentní. Stavějící špatné hodnoty, jako ty prioritní. Upřednostňující požitky před věcmi fungujícími pro budoucnost.

Poslední dobou mám tenhle římský pocit často. Určitě se vám to stává taky, objeví se nějaké téma, jev nebo věc a nějak se s tím najednou setkáváte na každém kroku. Teď to tak mám se zvířaty. Resp. se vztahem lidí ke zvířatům.

5 pravidel - dokument o larpu Projekt Systém

Malý krok pro film, velký skok pro larp. 

(Podtitulek by taky mohl znít: aneb, jak jsem se nestala hvězdou.)

5 pravidel je dokumentární film režiséra Vavřince Menšla o fenoménu zvaném larp. Věc, které jsem před několika lety propadla, a už mě asi nikdy neopustí. Tahle konkrétní hra se jmenuje Projekt Systém a odehrává se v totalitním státě. Ne komunistickém, ne fašistickém - prostě totalitním. (Možná si vzpomenete na moje pozvánky a hodnocení účastníků tady a tady.)

Tak, a co ten film teda?

Na psychiatrii

Puklé vejce mojí hlavy
ani Kryštof nepostaví
na špici.

Skepse, sepse, díra v lebce
tohle mám pod čepicí.

Svatební a téměř blogerínský příspěvek

Z důvodu blížící se svatby a také z toho důvodu, že nevím, jak lépe to udělat, využiji prostor na svém blogu, abych na něj nahrála nějaké šaty. Jen proto, aby se na ně mohla podívat slečna krejčí pro víly.

Tak.

Tady nahráno kvůli druhým šatům z leva :-)

El día de Santiago

Zase se podělím jen o velmi málo slov. To, co jsem včera prožila je dost nepřenositelné, čímž by se larp dal mimojiné definovat. Tak jenom trochu k objasnění. Hra z dílny CoM odehrávající se kolem revoluce v jedné jihoamerické zemi. Život, revoluce, láska, smrt a tuny emocí. Hlavně těch emocí.

Našla jsem jeden obrázek, který zhruba vystihuje moje pocity během hraní.

http://www.imagekind.com/Emotion-Explosion-art?IMID=1b46d7b6-e625-4c1b-a265-f1214e922d82


Tak trochu jsou to pocity i teď. Přibyla ale ještě hlava úplně přeplněná vzpomínkami na něco neskutečného. A to doslova, to co jsem zažila nebyla skutečnost, a přesto mě to silně zasáhlo.

Jo, přesně o tomhle by mělo hraní být.

Knihy a vzdělání

Proč se vzdělávat a proč číst? Ne, nemyslím si, že bych tohle musela vysvětlovat. Našla jsem ale jeden krásný obrázek, o který se musím podělit.
(a který to vše vystihuje, áno)

Prostě dokonalé

Preventivní polévka

Recept pro ty, kdo mají rádi krémové polívky a nevadí jim zázvor, tahle polévka je tak zdravá, až to není pěkné. Verze kterou tady publikuju je moje vlastní, a je to jeden z těch okamžiků, kdy si o sobě myslíte, jak jste geniální, když jste vymysleli kombinaci jako je mrkev a zázvor. Pak zjistíte, že je toho plný internet. Každopádně moje verze je opravdu primitivní.

Potřebujete:

Mrkev
vodu nebo kuřecí vývar
med
citron
bílý jogurt
sůl, chilli
zázvor dle chuti

(pokud máte, můžete přidat petržel /kořen/, nebo třeba nakrájenou dýni)


Takže, mrkev a jinou případnou kořenovou zeleninu nakrájíme na větší kolečka (jakože klidně dva centimetry tlusté) a dáme do hrnce. Zalijeme vodou nebo vývarem tak, aby voda přesahovala zhruba centimetr až dva nad zeleninu. V případě vody osolíme a dáme vařit.
Jakmile je zelenina změklá dochutíme nastrouhaným zázvorem a chilli, podle chuti můžeme dosladit medem. Jamile je polévka dokonale dochucená, můžeme přistoupit k atomizaci. Teplota by měla být stažená, nebo úplně vypnutá. Tyčovým mixérem rozmašírujeme zeleninu na cimprcampr. Nebo by se taky dalo říct, že by z ní měla být homogenní směs. Jakmile toho dosáhneme, stejným nástrojem do polévky vpravíme bílý jogurt.

Pokud chcete chuť polívky ještě trochu nakopnout, v talíři si do ní můžete vymačkat trochu citrónu.

Sociální spravedlnost

Co to je sociální spravedlnost?

"Každému, co mu patří." Aristotelés

Docela pěkná definice. Jak ale určit, co komu patří? Mnoho lidí obhajujících socialismus a komunismus podporuje tyto ideologie s tím, že se jedná o systém založený na spravedlnosti, v němž se utopicky mají všichni stejně dobře.
Je spravedlnost to, když jeden umí více a druhý méně, ale oba dostanou stejně? Podle mě ne.
Podle mě je socialismus jako reálně zavedený systém založený ne na spravedlnosti, ale závisti. On toho udělal víc? Je chytřejší? Nevadí, budeme mít oba stejně.
Ne nadarmo se má socialismus zavádět v nejvyspělejší společnosti.
Třeba jednou, v nějaké utopické budoucnosti, bude svět fungovat tak, že lidé nebudou ani trochu myslet na sebe a přijde jim normální, že se postarají o všechny, kdo mají méně. Ale o tom dost pochybuju. Člověk je naprogramovaný tak, že se stará hlavně sám o sebe a je otázka, jestli je to vlastně špatně.

Upřímnost vs. takt

Poslední dobou jsem se několikrát setkala s takovým zvláštním konfliktem.

Kde se upřímnost láme, a stává se z ní nevychovanost?

Každý má tu hranici samozřejmě jinde. Já si troufnu ze své vlastní zkušenosti říct, že se jsem se na ní neshodla s několika lidmi a všechno to byli muži. Nechci hloupě paušalizovat, možná jsem měla jenom smůlu. Já to mám tak: jsem upřímná, ale ne za každou cenu. Nelžu, ale snažím se být taktní. Samozřejmě, pojem "za každou cenu" je dost diskutabilní.


Manželka: Nevypadám v tý sukni tlustá? 
Manžel: Chceš slyšet pravdu? 
Manželka: No jasně!

Manžel: Spim s tvojí sestrou.


Jo, tohle je přesně to, o čem mluvím. Příklad toho, jak by to nemělo vypadat. Věci se dají říkat upřímně, ale dají se podat i tak, aby to napáchalo menší škody. Emoce jsou ve vztazích důležité. Ale není na nich důležité je neustále projevovat, ale vědět, co s nimi. Zlaté pravidlo říká napočítat do deseti (dvaceti, stovky) než řeknete něco v návalu vzbouřených emocí. Zlaté pravidlo není zlaté pro nic za nic.

Proč to tak dělat? Nemá smysl vyhýbat se konfrontaci, má smysl vyhýbat se zbytečné bolesti, kterou můžete způsobit. Je třeba se někdy zamyslet nad tím, že slova zraňují. Pokud se mě někdo zeptá na upřímný názor na cokoliv, řeknu mu ho. Pokud je ale někdo netaktní nebo i vulgární a pak se ohání tím, že "jsi chtěl slyšet můj názor, tak tady ho máš", tak to je alibismus. V tomhle případě nejde o názor na věc, ale útok.

Snažím se sama u sebe něco dělat, věci jako: vyvarovat se rychlých soudů, kritika věci pouze pokud o ní něco vím a podobně. Dost mi to zjednodušilo život. Na mých blízkých mi záleží.
Protože jsem naivní a hloupá, tak mi záleží i na mých ne tak blízkých, ba dokonce cizích. Takže když někoho zraním, ať už fyzicky, nebo psychicky, tak mě to patřičně mrzí. Kéž by to tak měl každý. Chtěla bych, aby se ZaKaždouCenuUpřímní zamysleli nad tím co říkají a co to páchá. A bylo by boží, kdyby se Zraňovaní ozvali. Ač se to zdá pravděpodobné, nebo ne, Upřímní často ani neví, že někoho ranili.

Několik vět

Ne nebojte se. Nebude to provolání odpůrcům režimu, ani nic prudce intelektuálního (no, i když o tom by se polemizovat). Toto bude několik vět, které se mi vryly do paměti za několik posledních dní a myslím, že měly být někde zaznamenány. Jedná se o prohlášení týkající se různých odvětví.

K pozitivnímu myšlení:
Nemusíte být sluníčkoví, abyste byli šťastní.

K drbům:
Já nejsem drbna, jenom nemám rád, když lidé kolem mě nemají aktuální informace.

K emancipaci:
Když si někdo zaslouží přes hubu, a ty mu přes hubu dáš, ať je to chlap nebo ženská. Tak to je emancipace.

Ke vzrušení:
Chceš vidět jak jí přes látku stojí bradavky? Vezmi ji na operu.

Jak jsem se rozhodla nevolit

Je to trapné - rozuzlení tohohle článku se dozvíte už v titulku. Co se dá dělat.

K prvnímu kolu prezidentských voleb jsem šla. Dobrovolně (téměř, můj muž mě musel na několikrát vyhánět z postele, protože cesta byla daleká a mě se vůbec nechtělo z kutlochu).
Odvolila jsem si kandidáta, o kterém jsem tak nějak věděla, že nemá šanci. Zároveň to ale byl kandidát, kterého bych na Hradě chtěla - tak proč dávat hlas někomu jinému?
Můj kandidát se nedostal a do finále i s promenádou v plavkách se dostali favorit Miloš Zeman a černý kůň Karel Schwarzenberg.