S jejím stářím se váže několik zábavných historek, protože, co si budeme povídat, paměť už jí úplně neslouží. V tomhle bytě už bydlíme dobře půl roku a paní je stále a znovu překvapená, že se potkáváme. Už se stalo, že jsme se potkaly, popovídaly si, já se jí představila a o dvě hodiny proběhlo totéž znovu.
Včera jsme slyšeli na chodbě hlasitý hovor. Nebývá to zvykem. U sousedky jsme si zatím nevšimli jediné návštěvy, a tak jsem se šla podívat ke dveřím, co se děje. Byl tam nějaký starší pán (tak kolem 70 let, takže vedle Sousedky úplný cucák) a podával Sousedce nějaký papír. Vypadalo to jako nějaký formulář. Přesně toho jsem se bála, a proto jsem se zaposlouchala pečlivě do toho, co pán říká. Po pěti minutách jsem zjistila, že se znají a že jde o nějakou rodinnou záležitost. S klidným svědomím jsem si šla sednout zpátky na gauč.
Pán vešel do bytu a na chodbě se rozhostil zase klid. Ten ale vydržel pouze pár minut, než vylezla jiná sousedka a zaklepala na naši paní Sousedku, aby se přeptala, co to je za pána, a jestli je všechno v pořádku. Když jsem tohle uslyšela, zahřálo mě to.
Někdy mám pocit, jako by se svěz zbláznil. Čtu všechny ty dobře prodávající zprávy, potkávám zamračené lidi. Srážím se s nevychovanci a bezohlednými tupci. Vztekám se, a je mi do breku nad zprávami o podvedených seniorech a hyenách co na zranitelných lidech vydělávají. Čtu o tom, jak jsou lidé slepí k problémům jiných a bojí se pomoci.
Člověka často všechny ty negativní věci nutí přemýšlet nad tím, zda to má ještě cenu. Zda má smysl se snažit a pomáhat. Být vychovaný a milý, zajímat se o své okolí. Co zmůže jeden proti té obrovské přesile?
Včerejší zkušenost mě přesvědčila, že ještě není všem dnům konec. Nejsem v tom sama a je to fajn pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat