Poslední dobou jsem se několikrát setkala s takovým zvláštním konfliktem.
Kde se upřímnost láme, a stává se z ní nevychovanost?
Každý má tu hranici samozřejmě jinde. Já si troufnu ze své vlastní zkušenosti říct, že se jsem se na ní neshodla s několika lidmi a všechno to byli muži. Nechci hloupě paušalizovat, možná jsem měla jenom smůlu. Já to mám tak: jsem upřímná, ale ne za každou cenu. Nelžu, ale snažím se být taktní. Samozřejmě, pojem "za každou cenu" je dost diskutabilní.
Manželka: Nevypadám v tý sukni tlustá?
Manžel: Chceš slyšet pravdu?
Manželka: No jasně!
Manžel: Spim s tvojí sestrou.
Jo, tohle je přesně to, o čem mluvím. Příklad toho, jak by to nemělo vypadat. Věci se dají říkat upřímně, ale dají se podat i tak, aby to napáchalo menší škody. Emoce jsou ve vztazích důležité. Ale není na nich důležité je neustále projevovat, ale vědět, co s nimi. Zlaté pravidlo říká napočítat do deseti (dvaceti, stovky) než řeknete něco v návalu vzbouřených emocí. Zlaté pravidlo není zlaté pro nic za nic.
Proč to tak dělat? Nemá smysl vyhýbat se konfrontaci, má smysl vyhýbat se zbytečné bolesti, kterou můžete způsobit. Je třeba se někdy zamyslet nad tím, že slova zraňují. Pokud se mě někdo zeptá na upřímný názor na cokoliv, řeknu mu ho. Pokud je ale někdo netaktní nebo i vulgární a pak se ohání tím, že "jsi chtěl slyšet můj názor, tak tady ho máš", tak to je alibismus. V tomhle případě nejde o názor na věc, ale útok.
Snažím se sama u sebe něco dělat, věci jako: vyvarovat se rychlých soudů, kritika věci pouze pokud o ní něco vím a podobně. Dost mi to zjednodušilo život. Na mých blízkých mi záleží.
Protože jsem naivní a hloupá, tak mi záleží i na mých ne tak blízkých, ba dokonce cizích. Takže když někoho zraním, ať už fyzicky, nebo psychicky, tak mě to patřičně mrzí. Kéž by to tak měl každý. Chtěla bych, aby se ZaKaždouCenuUpřímní zamysleli nad tím co říkají a co to páchá. A bylo by boží, kdyby se Zraňovaní ozvali. Ač se to zdá pravděpodobné, nebo ne, Upřímní často ani neví, že někoho ranili.
Žádné komentáře:
Okomentovat