Řím

Tuhle jsme se s mým kamarádem tak trochu chytli u oběda. Přiznám se, trochu jsem trolila, protože mě hrozně baví, jak se tenhle kamarád vzteká. Co mě ale v té diskuzi zaujalo, bylo přirovnání dnešní společnosti k úpadkové společnosti Říma. Úpadková, dekadentní. Stavějící špatné hodnoty, jako ty prioritní. Upřednostňující požitky před věcmi fungujícími pro budoucnost.

Poslední dobou mám tenhle římský pocit často. Určitě se vám to stává taky, objeví se nějaké téma, jev nebo věc a nějak se s tím najednou setkáváte na každém kroku. Teď to tak mám se zvířaty. Resp. se vztahem lidí ke zvířatům.

V práci jsem nahodila téma čerstvě narozených paterčat. Nestihla jsem to ani doříct a proběhl tento rozhovor:

A: Oni už jsou na světě?
B: Jo a jsou všichni v pořádku!
A: Škoda...

Přiznám se, že tohle mi vyrazilo dech. Chtěla jsem nereagovat. Kdyby to ale nepokračovalo dále: Vždyť se množí jak králíci! a hlavně poslední Já mám radši štěnata než děti, vždyť to víte. Jak může někdo čerstvě narozeným dětem přát, aby nepřežila? Nebo nebyla v pořádku? Já jsem v tomhle asi moc sluníčková, ale tohle mi nedělá dobře. Dokážu si nějak odůvodnit, proč mají lidi rasové předsudky, kvůli špatným zkušenostem, špatnému prostředí - ok. Ale tohle je na mě trochu moc. Nejvíc pak při té představě, že tenhle člověk je schopný rozpustit se láskou nad štěnětem.
Nenechte se mýlit, já mám zvířata hodně ráda. Jako dítě jsem nejdřív chtěla být biolog a dělat pořady pro National Geographic, pak jsem chtěla být veterinář a pak zase biolog, nebo učitel biologie. Domácnost bez zvířat si nedokážu představit. Ale z potápějící se lodi zachráním raději dítě, než psa. Stejně tak nedokážu přát lidem smrt za zabití zvířete. Protože člověk je človek a zvíře je...jenom zvíře.

Vše živé je zapotřebí respektovat. Ale nepřehánějme to s láskou ke zvířatům, zvláště měla-li by vyvolávat nenávist k lidem.