Zvířata

Odváděli nás jako zvířata.

Jeden po druhém. Úplně jsem si vzpomněla na dokumenty, které jsme sledovali ve škole. Dachau, Buchenwald, Birkenau. Nevěřila jsem, že se tohle někdy může vrátit. A teď mě vedou. Mezi dřevěnými deskami, vidím každou třísku, každou mezeru, která pouští světlo.

Teď, mezi dvěma dráty a do temného lesa.

Jako v pohádce, ale ne té veselé. Pohádka o tom, jak vlk Karkulku sežral. Jediné, co slyším, je můj dech. 

Dech stovky lidí, kteří zůstali za plotem.  Běh. Běh a bolavé nohy, v plicích hoří oheň a vidím jen míhající se stíny stromů. Jeden stín je temnější než jiné. 

V dutině stromu je skoro teplo a žádný sníh. Slyším jen sebe a zuřivě tepající spánky. Jsem svobodná.

Hluk. Světlo se změnilo. Zvuk motoru a lidské hlasy. Teplo podalo ruku pachu mé moči. Moč a strach. Jistota chladného konce drží můj hlas v šachu.

Červené rozmazané fleky se ke mně blíží a dostávají tvar lidí. Jsou mladí, perspektivní. Ne jako já. Pročesávají les a každým krokem jsou blíž mému konci.Jedno děvče mě zahlédlo. Jde přímo k mému úkrytu, na jistotu. Nahlíží dovnitř a já si připadám jako nějaký hlodavec hledící do očí zmiji. Úplně konsternovaná.

"Romano, máš něco?!" slyším hlas asi učitelky. Děvče se usměje a s pohledem stále upřeným na mě odpoví že tady nic není. Srdce mi na chvíli přestalo bít. "Tady taky nic!" křičí. A pak potišeji, jenom pro mě "budeme hledat celý den, dneska se čtvrtletní písemka asi nestihne".

Stále ležím, schoulená. Nechce se mi věřit, že mě zachránila studentka. Ne z dobré vůle, ale proto, že nechtěla psát test.

***

Tohle se mi zdálo po posledním Systému. Uff. Takhle nějak by to možná vypadalo pár (desítek) let po té situaci, ve které se nachází hra.