Jinotaj

Hlavní hrdina vchází doprostřed kruhu, který tvoří jeho bývalí přátelé ze sekty. Spiklenci na sebe pod temnými kápěmi pomrkávají, a už dávno vědí, jaký trest si pro hříšníka připravit. O jeho osudu je rozhodnuto předem. Ne proto, že by byli zkorumpovaní, nebo zlomyslní. Ale proto, že je to nevyhnutelné. Jiná možnost zkrátka není.

"Co jsi to provedl, Bratře?" v hlase Představeného je cítit výčitka. "Postavil jsi náš řád před veliký problém. Vystavil jsi nás posměchu podřadných lidí. A co je hlavní, porušil jsi svatou přísahu!" poslední slovo vykřiknuté do ticha místnosti, sebou přinese i spršku slin. Obviněný se ošije, přešlápne z nohy na nohu a zvedne hlavu.

"Ehm, chlapci. Neříkejte, že vy jste nikdy..."

"Nikdy!" chudák ani nestihne doříct myšlenku. Ostatní se ji bojí slyšet.

"Tak jinak. Moc dobře vím, že nejsem sám, kdo takhle žil. Jenom v této místnosti je minimálně 15 bratrů, o kterých vím, že hřešili stejně."

Následuje ticho. Náhle vyskočí jeden z mlčícího kruhu pod kápí "Jaká opovážlivost! Je nás tu přesně patnáct!"

Část bratrů se cítí uražena touhle jasnou provokací. Část kroutí hlavami a převrací oči v sloup. Že je bude chtít zdiskreditovat všechny, jim je jasné od začátku. Jediné, co jim není jasné, je, jak se mezi ně mohl dostat takový imbecil, jako bratr co umí napočítat akorát do patnácti.

Představený opět převezme řízení a povzdechne si. 

"Cos to provedl chlapče zlatý. Takové věci přeci nepodporujeme a ty to víš. Musíme Tě exemplárně potrestat."

Obviněný, místo toho aby svěsil hlavu, hledá mezi tvářemi v kápích své staré kamarády. Hledá, a povětšinou nenachází. Jeho přátelé buď studem odvrací zrak, nebo naopak jako by krčili rameny. Jó hochu, posral sis to sám. 

"Hele kluci. Já tomu rozumím. Já vím, že si zasloužím trest a někoho musíte předhodit davu. Ale aspoň přiznejte, že nejste svatí. Jsme stejní, děláme stejné věci. Jediný rozdíl je v tom, že mě se na to přišlo."

Spiklenci se vzájemnými pohledy ujišťují, že oni by přece nikdy. Představený nakonec vstane.

"Bratře! Jsi vyhnán z našeho řádu. Jsi hříšník! Již Tě nebudeme dále chránit! Kaj se!" Kruh mužů a žen se chytí za ruce a mumlavým hlasem opakuje: Budiž zapuzen, budiž zatracen, budiž potrestán. Intenzita hlasu se zvyšuje, dokud se mumlání nepřelije v křik, který připomíná hurikán. V okamžiku největší síly na hříšníkovi vzplane jeho bílý háv - odznak řádu. Takto zneuctěn je pak vyhozen ven, do náruče davu lačnícího po krvi.

Lidé v kápích se shromáždí u výhledu. 

Je cítit úleva, ale také strach. Předhodili vlka ovcím, a ty jej roztrhaly na kusy. Bude jim to ale stačit?