Preventivní polévka

Recept pro ty, kdo mají rádi krémové polívky a nevadí jim zázvor, tahle polévka je tak zdravá, až to není pěkné. Verze kterou tady publikuju je moje vlastní, a je to jeden z těch okamžiků, kdy si o sobě myslíte, jak jste geniální, když jste vymysleli kombinaci jako je mrkev a zázvor. Pak zjistíte, že je toho plný internet. Každopádně moje verze je opravdu primitivní.

Potřebujete:

Mrkev
vodu nebo kuřecí vývar
med
citron
bílý jogurt
sůl, chilli
zázvor dle chuti

(pokud máte, můžete přidat petržel /kořen/, nebo třeba nakrájenou dýni)


Takže, mrkev a jinou případnou kořenovou zeleninu nakrájíme na větší kolečka (jakože klidně dva centimetry tlusté) a dáme do hrnce. Zalijeme vodou nebo vývarem tak, aby voda přesahovala zhruba centimetr až dva nad zeleninu. V případě vody osolíme a dáme vařit.
Jakmile je zelenina změklá dochutíme nastrouhaným zázvorem a chilli, podle chuti můžeme dosladit medem. Jamile je polévka dokonale dochucená, můžeme přistoupit k atomizaci. Teplota by měla být stažená, nebo úplně vypnutá. Tyčovým mixérem rozmašírujeme zeleninu na cimprcampr. Nebo by se taky dalo říct, že by z ní měla být homogenní směs. Jakmile toho dosáhneme, stejným nástrojem do polévky vpravíme bílý jogurt.

Pokud chcete chuť polívky ještě trochu nakopnout, v talíři si do ní můžete vymačkat trochu citrónu.

Sociální spravedlnost

Co to je sociální spravedlnost?

"Každému, co mu patří." Aristotelés

Docela pěkná definice. Jak ale určit, co komu patří? Mnoho lidí obhajujících socialismus a komunismus podporuje tyto ideologie s tím, že se jedná o systém založený na spravedlnosti, v němž se utopicky mají všichni stejně dobře.
Je spravedlnost to, když jeden umí více a druhý méně, ale oba dostanou stejně? Podle mě ne.
Podle mě je socialismus jako reálně zavedený systém založený ne na spravedlnosti, ale závisti. On toho udělal víc? Je chytřejší? Nevadí, budeme mít oba stejně.
Ne nadarmo se má socialismus zavádět v nejvyspělejší společnosti.
Třeba jednou, v nějaké utopické budoucnosti, bude svět fungovat tak, že lidé nebudou ani trochu myslet na sebe a přijde jim normální, že se postarají o všechny, kdo mají méně. Ale o tom dost pochybuju. Člověk je naprogramovaný tak, že se stará hlavně sám o sebe a je otázka, jestli je to vlastně špatně.

Upřímnost vs. takt

Poslední dobou jsem se několikrát setkala s takovým zvláštním konfliktem.

Kde se upřímnost láme, a stává se z ní nevychovanost?

Každý má tu hranici samozřejmě jinde. Já si troufnu ze své vlastní zkušenosti říct, že se jsem se na ní neshodla s několika lidmi a všechno to byli muži. Nechci hloupě paušalizovat, možná jsem měla jenom smůlu. Já to mám tak: jsem upřímná, ale ne za každou cenu. Nelžu, ale snažím se být taktní. Samozřejmě, pojem "za každou cenu" je dost diskutabilní.


Manželka: Nevypadám v tý sukni tlustá? 
Manžel: Chceš slyšet pravdu? 
Manželka: No jasně!

Manžel: Spim s tvojí sestrou.


Jo, tohle je přesně to, o čem mluvím. Příklad toho, jak by to nemělo vypadat. Věci se dají říkat upřímně, ale dají se podat i tak, aby to napáchalo menší škody. Emoce jsou ve vztazích důležité. Ale není na nich důležité je neustále projevovat, ale vědět, co s nimi. Zlaté pravidlo říká napočítat do deseti (dvaceti, stovky) než řeknete něco v návalu vzbouřených emocí. Zlaté pravidlo není zlaté pro nic za nic.

Proč to tak dělat? Nemá smysl vyhýbat se konfrontaci, má smysl vyhýbat se zbytečné bolesti, kterou můžete způsobit. Je třeba se někdy zamyslet nad tím, že slova zraňují. Pokud se mě někdo zeptá na upřímný názor na cokoliv, řeknu mu ho. Pokud je ale někdo netaktní nebo i vulgární a pak se ohání tím, že "jsi chtěl slyšet můj názor, tak tady ho máš", tak to je alibismus. V tomhle případě nejde o názor na věc, ale útok.

Snažím se sama u sebe něco dělat, věci jako: vyvarovat se rychlých soudů, kritika věci pouze pokud o ní něco vím a podobně. Dost mi to zjednodušilo život. Na mých blízkých mi záleží.
Protože jsem naivní a hloupá, tak mi záleží i na mých ne tak blízkých, ba dokonce cizích. Takže když někoho zraním, ať už fyzicky, nebo psychicky, tak mě to patřičně mrzí. Kéž by to tak měl každý. Chtěla bych, aby se ZaKaždouCenuUpřímní zamysleli nad tím co říkají a co to páchá. A bylo by boží, kdyby se Zraňovaní ozvali. Ač se to zdá pravděpodobné, nebo ne, Upřímní často ani neví, že někoho ranili.