Několik vět

Ne nebojte se. Nebude to provolání odpůrcům režimu, ani nic prudce intelektuálního (no, i když o tom by se polemizovat). Toto bude několik vět, které se mi vryly do paměti za několik posledních dní a myslím, že měly být někde zaznamenány. Jedná se o prohlášení týkající se různých odvětví.

K pozitivnímu myšlení:
Nemusíte být sluníčkoví, abyste byli šťastní.

K drbům:
Já nejsem drbna, jenom nemám rád, když lidé kolem mě nemají aktuální informace.

K emancipaci:
Když si někdo zaslouží přes hubu, a ty mu přes hubu dáš, ať je to chlap nebo ženská. Tak to je emancipace.

Ke vzrušení:
Chceš vidět jak jí přes látku stojí bradavky? Vezmi ji na operu.

Jak jsem se rozhodla nevolit

Je to trapné - rozuzlení tohohle článku se dozvíte už v titulku. Co se dá dělat.

K prvnímu kolu prezidentských voleb jsem šla. Dobrovolně (téměř, můj muž mě musel na několikrát vyhánět z postele, protože cesta byla daleká a mě se vůbec nechtělo z kutlochu).
Odvolila jsem si kandidáta, o kterém jsem tak nějak věděla, že nemá šanci. Zároveň to ale byl kandidát, kterého bych na Hradě chtěla - tak proč dávat hlas někomu jinému?
Můj kandidát se nedostal a do finále i s promenádou v plavkách se dostali favorit Miloš Zeman a černý kůň Karel Schwarzenberg.

jDEm oPíKAt brambory v ohni

Miluju podzim. Vždycky jsem ho měla ráda. Všechny ty barvy, babí léto, červená, draci, sychravo, ukládání ke spánku. Nikdy jsem nechápala lidi, co mají na podzim "depky".

A teď to postihlo i mě. Z ničeho nic, bez varování. Není to deprese, to slovo bych se ve spojitosti se mnou neodvažovala zneužít. Ale je to taková ta zkurvená blbá nálada a pocit méněcennosti.

Shrnula bych své pocity asi takto: jsem hnusná, tlustá, blbá, nepořádná a nikdy mě už nikdo nezaměstná. A je jedno, že jsem shodila 5 kilo.

Zkusila jsem tuhle terapii, myslím, jako vypsat se z toho. Třeba to pomůže.

Docela hezky moje rozpoložení definuje jedna moje práce z mého pozdního období (to zní skoro profesionálně)

Ladovy růžové brýle


Dým, jako chuchvalec šedivých stuh, stoupá z polí
a děti se švihají vrbovými proutky do tváří
do krve válčí o brambory
stařenky se vzpomínkami zalkly
když škrábaly jablka na koláče
a sledovaly malé haranty, jak opékají v popelu
zbytky jiných dětí , dětství svoje
bochánky kopečků a mezi nimi střapaté
hlavy vrb, vykukují z tůní
Nemají oči, a jsou rády. Viděly by dřinu a krev
v těch úrodných polích
cítily by spálených brambor vůni

Asi tak.