Možná jsem titulkem prozradila až příliš, ale vezměme to pěkně po pořádku.
Těhotenství bylo fajn, ale 42 týdnů už je na jednoho moc. V úterý
4.3. mi doktor na kontrole řekl, že porodní cesty zatím nic moc, ve
čtvrtek další kontrola a pokud se dole aspoň něco pohne, tak v pátek už
rovnou na vyvolání. Byla jsem už 6 dní po termínu a vyvolání jsem se
chtěla opravdu vyhnout. Rozhodla jsem se, že tomu pořádně pomůžu a ve
středu se na to vrhla.
Plán č. 1 - běhání a skákání ze schodů. Po třetím kolečku, kdy jsem v
druhém patře potkávala téhož souseda, jsem si už připadala jako blb.
Schody jsem zavrhla jako neproduktivní a po vzoru švagrové jsem se vrhla
na úklid.
Plán č. 2 - úklid lodžie. Nějakým záhadným způsobem se naše velká
lodžie přes zimu hrozně zabordelila (samozřejmě úplně sama :-)).
Sloužila jako odkladiště všeho možného a já se tomu rozhodla udělat
přítrž. Uklízení, ohýbání a zvedání mi zabralo asi hodinu a půl.
Plán č.3 - dloooouhá procházka. Zašla jsem si za mužem do práce, za kamarádkou, oběhla galanterku a dva sběrné dvory.
Plán č. 4 - horká vana
Sečteno a podtrženo, na konci dne jsem byla patřičně vyfluslá.
Neuvěřitelné se ale stalo skutečností a sotva jsem si lehla, ucítila
jsem, jak ze mě něco jde. Hlenová zátka. Volejte sláva a tři dny se
radujte!
Druhý den ráno začaly kontrakce. Zatím ne úplně pravidelně, měřila
jsem je pomocí Contraction Timer (super aplikace pro Android) a
těšila se na kontrolu, kterou jsem měla v 11:00. Na kontrole mě napojili
na ktg a z mašinky vyjížděly nádherně čitelné kopce přesně po šesti
minutách. Po hodině na monitoru mi doktor nabídl, že můžu v porodnici
klidně zůstat. Já jsem se ale ještě chtěla stavit domů, dobalit,
domluvit se s mužem a tak. Navíc jsem si říkala, že čím dýl budu doma,
tím kratší dobu strávím před porodem v porodnici. Takže jsem dojela
domů, zavolala manželovi, dobalila tašku a ještě jsme si udělali nějaké
chleby se šunkou.
Kontrakce sílily a intervaly se zkracovaly, ve tři hodiny odpoledne
jsem naznala, že teda už jedem. Při cestě do auta mě jedna chytla
uprostřed chodníku, musela jsem se zastavit a vydýchat opřená o muže.
Nějaká paní nás musela obejít, což se neobešlo bez komentáře: "to tady
musíte zabrat celej chodník!?". To mě pobavilo, i když v tom okamžiku
jsem jí z gustem poslala někam.
V porodnici jsem muže odložila před sálem a já šla na příjem. Podle
všeho to většinou trvá kolem půl hodiny. Když uběhla hodina a půl
monitorování a několik vyšetření, u kterých se ukázalo, že jsem otevřená
tak na jeden prst, tak už jsem musela jednu PA poprosit, aby se šla na
manžela podívat, jestli neleží na zemi skolen infarktem. Asi vypadal
bledě, protože mu dovolili zajít za mnou. :-)
Ale zpátky k porodu, nález nepostupující, od rána vlastně žádná
změna, kontrakce po pěti minutách už několik hodin. Nabídli mi injekci
proti bolesti a buď jet zpátky dom, nebo si už jít lehnout na
šestinedělí. Tak jsem si zvolila, že raději zůstanu a manžela jsem
poslala domů. Dostala jsem supr nový ktg monitor jménem Monica, který
posílal informace přes bluetooth, takže jsem mohla kotrakce trávit v
jaké poloze jsem chtěla. Po hodině na pokoji, kdy bych neměla pocit, že
by injekce nějak extra zabrala, jsem šla zase na sál na kontrolu. A
tentokrát si mě tam už nechali, i když nález nebyl nic moc. S PA jsme se
dohodly na klystýru s tím, že se to tím třeba trochu rozjede. Dostala
jsem tedy klystýr a čekala na to mučení, o kterém jsem už tolikrát
četla. Nic hrozného se nekonalo, jenom jsem po asi osmi minutách šíleně
ztrestala záchod.
Zavolala jsem muži, ať přijede. Bylo kolem 20:00. Uběhl ještě nějaký
čas a kontroly ukázaly, že se dole stále nic neděje. Pak se mě PA
zeptala, jestli jsem náhodou neměla nějaký zákrok na čípku. Ano měla,
před třemi lety jsem byla na konizaci. (Samozřejmě, že jsem to asi
tisíckrát hlásila a je to napsané ve všech papírech) Na to PA
prohlásila, že už se s tím setkala, že když je dobře provedená konizace,
tak je čípek jedna velká jizva a nezměkne a nespolupracuje. A že tomu
budeme asi muset pomoct. (všechno si pamatuju moc dobře, ale mám bordel v
časech). Zkrátka a dobře, za nějakou dobu mi navrhla epidurál, aby se
to rozjelo a abych si odpočala. Souhlasila jsem a dostala jsem infuzi na
zavodnění. Následně dorazila sympatická anestezioložka se super
sestřičkou, takovou "mámou". Anestezioložka mi na první pokus napíchla
cévu. Moc se mi omlouvala, že se to bohužel stává a napíchne mě znovu,
někde jinde. Na druhý pokus mi napíchla jinou cévu, prohlásila, že
takový záda teda ještě neviděla a zavolala si zkušenějšího kolegu, aby
mi ten epidurál píchl on. Do třetice všeho dobrého to vyšlo, epidurál
zabral a já zabrala taky, asi na čtyřicet minut. Pak přišla PA,
zkontrolovala mě a prohlásila, že se nám to (konečně!) trochu pohlo. Ale
že by doporučila prasknout vodu, protože sice se pohnul nález ale
rozhodily se kontrakce. Prasknutí vody jsem moc nechtěla, tak mi dala
ještě čas. Za nějakou dobu se vrátila a já už byla rozhodnutá tu vodu
prasknout. Stalo se a zase se to rozjelo. (Udělalo se mi špatně a těch
pár chlebů od oběda a půlka tabulky čokolády skončily v umyvadle) Pořád
to ale nebylo dost, epidurál už začínal vyprchávat. Návrh na další
postup zněl: další dávka epidurálu a oxytocin k tomu. Souhlasila jsem a
tak se i stalo. S oxytocinem se to pěkně rozjelo, po asi dvaceti
minutách nález poskočil na 6 cm. PA mi řekla, ať si lehnu na bok, ať
dorotuje hlavička. Po asi třech kontrakcích na boku jsem ucítila tlak na
konečník. Nález - 8cm. "Tak maminko, buď ležte na boku, nebo si
choďte." Zvolila jsem chůzi a přežila několik fakt hrozných nutkání
tlačit. Další kontrola a prý že můžeme rodit!
Ležela jsem na boku, ale místo toho, abych s první kontrakcí
zatlačila, tak jsem se pozvracela. S další kontrakcí už došlo i na
tlačení, ale místo miminka ze mě vyšla akorát moč. Po další kontrakci
jsem pochopila, že na boku to není pro mě a změnili jsme polohu na záda.
V tomhle klubíčku jsem to ještě několikrát zkusila, ale sama jsem
cítila, že mi to nejde a ztrácela jsem už sílu. Přišla druhá PA, pomoct
mi zatlačením na břicho. Manžela z toho pohledu málem omylo, prý to
vypadalo hodně drasticky, ale mě to neuvěřitelně pomáhalo. Ale stále to
nebylo dost. Došlo k nástřihu, povedlo se mi vytlačit hlavičku, ale
jenom po nos, PA musela prcka ručně povytáhnout a pak... pak už jen
neuvěřitelná úleva, teplý uzlíček na břiše a zjištění, že je to kluk.
Po převážení a přeměření se ukázalo, proč to stálo tolik práce, Bartoloměj, narozen 7.3. v 5:22, měl krásných 4310g a 53cm.
Na boxu jsem strávila ještě asi tři hodiny, ale stejně mi to
nepomohlo a nakonec mě vezli na šestinedělí úplně mimo na lůžku. Ale co
budu povídat, konec je u všech zápisků z porodu stejný - stálo to za to!
Mimochodem, je možné, že věci proběhly jinak, nebo v jiném pořadí. Podle toho co říkal muž, tak si některé věci pamatuju blbě, ale co už.
Žádné komentáře:
Okomentovat