Děláme svobodu totální svobodou

V Česku je jeden obchod s oblečením, který má motto We make sexy totally sexy. Ač nemám ráda trapné anglické názvy a pak česky psané články, měla jsem to pokušení. Nakonec jsem to přeci jen přes srdce nepřenesla. Ale teď k tomu jádru pudlika.

Co je to svoboda? Co je totalita? Kdy jsem svobodná? Co ještě ano a co už ne? Poznám, když už bude něco za hranicí mojí morálky? Nebo obecné morálky? Jsou lidé dobří? Jsem hrdina? Budu hájit pravdu za každou cenu? Je slabý člověk hodný pohrdání? Jsou pravidla špatná?

To je pár otázek, čehož si asi ti pozornější všimli. Pár otázek, které si může klást kdokoliv, ať už totalitu zažil, nebo ne. Pro ty z nás, kteří jsme ji zažili jen málo (já třeba zhruba rok ;-) jsou to otázky opravdu sžírající. Sžírající nejen proto, že na ně nemáme odpověď, ale hlavně proto, že jsme nikdy neměli možnost ji opravdu hledat.

Kolikrát si člověk říká, jaké by to bylo kdyby. Ale víte jak to je, kdyby bylo hovno cukr, srali bychom do kafe.

Totalitu jsme nezažili a když pánbů dá, tak ji třeba ani nezažijem. Ale dokázali bychom rozpoznat, kdyby se taková totalita blížila? Dokázali bychom opravdu zareagovat tak, jak se to učíme v učebnicích a akčních dramatech? Kdo nezažije, nezjistí to. A já jsem zažila...

Počkat. Že si protiřečím? Možná se to tak může zdát, ale já jsem dostala tu možnost totalitu si prožít. Sice jen na třicet hodin. Sice jen "jako", ale totalita to byla. Zažila jsem výslech, vykonstruovaný proces, lidské chyby i vyhrocené emoce. Zažila jsem strach o někoho blízkého, zažila jsem bezmoc, beznaděj, apatii.

Projekt Systém mi nabídl příležitost, která se neodmítá. V rámci téhle neskutečné hry v rolích, kdy jsem se stala občankou vesnice ve fiktivním státě s fiktivním totalitním zřízením (něco mezi fašismem a socialismem, plus trochu toho 1984 a V jako Vendeta) jsem zažila všechno tohle.

Stala jsem se jen jedním z několika desítek lidí, kteří se báli o sebe a svoje blízké ve vykonstruovaném vyšetřování. (byť to byli jen jiní hráči /nebo herci?/)
Prožívala jsem nejhorší pochyby ve svém životě, velký strach a velikou bezmoc.
Nesčetněkrát jsem měla na krajíčku. Plakala jsem.

Má smysl dále to popisovat? Zkrátka to byl jeden z nejsilnějších zážitků mého života.

Byla to síla.

Proto mě fascinuje, když se o něčem takovém vyjadřují lidé, kteří tu hru nezažili a tak nemají tušení o čem je řeč. Rozumím jejich strachu, nerozumím jejich omezenosti. Nerozumím ani takové praktické věci, jako tomu, že netuší, že je po celou dobu přítomný psycholog, že hru korigují zkušení lektoři a organizátoři. Po hře se pak s právě prožitým pracuje a nenechává se to jen tak "odeznít".
Hlavně se už pětkrát hrála.

Tohle není jenom sprostá reklama na hru, nebo snad na její tvůrce, občanské sdružení Court of Moravia. (trocha alibismu)
Je to pozvánka, ale také dělení se o ty pocity, které ve mě od Systému přetrvávají. O ty otázky, které byly zodpovězeny a ty, které byly nastoleny.

Ponesu si to sebou, jako zkušenost. Nesmazatelnou a silnou. A vím, že to není jenom momentální poblouznění. Hrála jsem to před dvěma a půl lety.

>>KDO CHCE KAM<<