Slavní přátelé

Nikdy jsem nechápala princip celebrit a chlubení se tím, že se znám s někým, a nebo že moje sestřenice kdysi chodila s tím a s tím, a ten je teď slavnej. Přiznám se, že jsem to taky párkrát řekla, ale pak jsem si připadala jako blb.

To, že znáte někoho, kdo něco dokázal, totiž z Vás toho úspěšného neudělá. Přesto existuje jeden bohulibý důvod, proč bychom mohli toužit po slavných a úspěšných přátelích. Ten důvod je prostý: přejme svým přátelům, aby byli slavní a úspěšní.

Nevím, máte z někoho ve svém okolí ten pocit, že jednou bude ve svém oboru naprostá špička? Já jo, a ne z jednoho člověka. A je to super. Ne, že bych netoužila po tom, být úspěšná - zkrátka jenom přeji svým přátelům to nejlepší, a když se jim to povede, budu šťastná.

A taky budu moct říkat věci jako "Jo tenhle, Novák? To je kámoš" a "se z ní neposerte taky" a taky "pch! Kdybyste věděli jak  jsme chlastali...". S takovým tím lehce znuděným výrazem.  Jo, jo - to přijde.

To jen abyste věděli ;-)

Izolace od reality

Kdesi kdysi jsem četla něčí článek o tom, že FB způsobuje, že člověk začne ztrácet pojem o tom, jaká je realita. A to v tom smyslu, že na FB se setkává jenom s těmi lidmi, se kterými chce. Setkává se tedy často jenom s názory velice podobnými tomu jeho a to nakonec tak nějak pokřivuje vnímání toho, jací jsou reální lidí kolem nás.

Náckové pak mají pocit, že být nácek je normální. Voliči Schwarzenberga jsou pak hrozně překvapení, když volby vyhraje Zeman, protože jim přišlo, že jsou všichni pro Karla. Facebook nám k tomu navíc pomáhá svými nástroji. Můžete blokovat, co se Vám nelíbí. A já to teď chtěla využít. Ano, vracím se k případů paterčat. A musím říct, že mě neskonale serou všechny ty rasisitické komentáře. Sere mě zabedněnost lidí, kteří prostě nevidí to, že to jsou první paterčata. Jsou první a proto je kolem nich tolik vzruchu. I kdyby byli rodiče etničtí Češi, Moravané nebo Vietnamci, tak by se jim dostalo úplně stejné pozornosti.

Otázka pro Hamleta ale zní: "Blokovat, nebo neblokovat?"

Blokovat to, co mi hrozně zvedá tlak a nutí mě to nadávat? Nebo neblokovat a raději se střetávat s realitou takovou, jaká je?

Vyvolejme léto

V minulém článku jsem psala, že jsem sluníčkový člověk. Poslední dobou to venku na sluníčko moc nevypadá a tak jsem se rozhodla pro malý experiment. Vyvolám slunečné počasí mocnou silou internetu. Pokud se chcete mého pokusu zúčastnit sdílejte všechny letní a pozivitní věci, co Vás napadnou.

Mám rád horké letní odpoledne

Mám rád horké letní odpoledne
Mám rád horké letní odpoledne
barvu tvých očí
ať ti nevybledne
Mám rád horké letní odpoledne
Horké letní odpoledne já mám rád

Mám rád tvoje oči neposedné
Mám rád tvoje oči neposedné
jež se mi ztrácí
v dálce nedohledné
Tvoje oči já mám rád
Tvoje oči neposedné já mám rád

a taky …

Mám rád horké letní odpoledne
Mám rád horké letní odpoledne
barvu tvých očí
Ať ti nevyblednou
když nezazpívám ti ještě jednou
Zazpívám ti ještě jednou..

že …

Mám rád tvoje oči neposedné
a jak mám rád tvé oči neposedné
jež se mi ztrácí
v dálce nedohledné
Tvoje oči já mám rád
Tvoje oči neposedné
já mám rád

Řím

Tuhle jsme se s mým kamarádem tak trochu chytli u oběda. Přiznám se, trochu jsem trolila, protože mě hrozně baví, jak se tenhle kamarád vzteká. Co mě ale v té diskuzi zaujalo, bylo přirovnání dnešní společnosti k úpadkové společnosti Říma. Úpadková, dekadentní. Stavějící špatné hodnoty, jako ty prioritní. Upřednostňující požitky před věcmi fungujícími pro budoucnost.

Poslední dobou mám tenhle římský pocit často. Určitě se vám to stává taky, objeví se nějaké téma, jev nebo věc a nějak se s tím najednou setkáváte na každém kroku. Teď to tak mám se zvířaty. Resp. se vztahem lidí ke zvířatům.