Miluju podzim. Vždycky jsem ho měla ráda. Všechny ty barvy, babí léto, červená, draci, sychravo, ukládání ke spánku. Nikdy jsem nechápala lidi, co mají na podzim "depky".
A teď to postihlo i mě. Z ničeho nic, bez varování. Není to deprese, to slovo bych se ve spojitosti se mnou neodvažovala zneužít. Ale je to taková ta zkurvená blbá nálada a pocit méněcennosti.
Shrnula bych své pocity asi takto: jsem hnusná, tlustá, blbá, nepořádná a nikdy mě už nikdo nezaměstná. A je jedno, že jsem shodila 5 kilo.
Zkusila jsem tuhle terapii, myslím, jako vypsat se z toho. Třeba to pomůže.
Docela hezky moje rozpoložení definuje jedna moje práce z mého pozdního období (to zní skoro profesionálně)
Ladovy růžové brýle
Dým, jako chuchvalec šedivých stuh, stoupá z polí
a děti se švihají vrbovými proutky do tváří
do krve válčí o brambory
stařenky se vzpomínkami zalkly
když škrábaly jablka na koláče
a sledovaly malé haranty, jak opékají v popelu
zbytky jiných dětí , dětství svoje
bochánky kopečků a mezi nimi střapaté
hlavy vrb, vykukují z tůní
Nemají oči, a jsou rády. Viděly by dřinu a krev
v těch úrodných polích
cítily by spálených brambor vůni
Asi tak.
