Dobré rozhodnutí

Jak jsem zjistila, že zveřejnění celé věci bylo správným rozhodnutím? Díky Vám. Dostala jsem spoustu rad. Některé byly méně cenné, některé mi pomohly hodně a některé teprve využiju, protože vím, že něco takového budu potřebovat.

Zkrátka - děkuji jednomu člověku za nabídku, kdy mi pomůže nastavit plán - ale ne cvičební, ale rozvojový. Ten člověk mě už trochu zná a ví, že mám problémy s vůlí. Ta nabídka ve mě pořád klíčí jako semínko a určitě se mu v brzké době ozvu.

Pak děkuji za zaslání odkazu na 30 Day Shredd Jillian Michaels. Tipuju to na jedno děvče, ale protože je v komentáři anonymní, děkuji neznámé odkazovatelce. Tohle cvičení je mi sympatičtější než pilates, které mám nahrané na svém počítači.

A díky hromadně všem, co mi poslali na FB nebo i jinak slova podpory a taky útěchy.

No nic, už mi trochu vytrávilo, jdu se vrhnout na svoji dvacetiminutovku.

Projekt Crassula

Pozorní čtenáři překlad z latiny nepotřebují. Pro ty nepozorné je odkaz zde.

Jakže jsem to říkala? Extrémní případy si žádají extrémní řešení? Tak tady to máte:

Hrozný. A co teda s tím? Je třeba neválet se celý den v posteli, ale například cvičit. A mohla bych si dát nějakou deadline, vždycky jsem byla ten hecovací typ. Takže nějaká sázka?

Budu sem dávat fotku každý týden, deadline by mohly být Vánoce. Otázka je, co by měl být cíl (Bojím se cokoliv určit, aby to bylo splnitelné nebo naopak dost tvrdé).

Jediné co vím je, že pokud tu deadline nezvládnu, oholím si na Nový rok hlavu, co vy na to? Nejen, že budu mít hlavu na pranýři, ale ještě k tomu bude plešatá.

Co se to stalo? Plevel tlustice.

Tlustice je taková kytka. Latinsky se to zove Crassula a například tady ji vtipně pojmenovali plnoštíhlou krasavicí. To se mi zrovna trefili do tématu, aniž bych předem toto označení vyhledávala.

Odprezentuji to na takové sérii fotek, jestli pochopíte, o co mi jako jde.

Ehm.

Asi už chápete co tím chtěl básník říct. Pokud ne, tak to naznačím jinak. Jsem tlustá jako prase a nechápu proč.

Poprvé jsem "skokově"přibrala, když jsem odjela za ségrou do Anglie. Dobří jazykové ale tvrdí, že to bylo jenom k dobru a narostl mi ženský zadek. (Taky mi bylo 17 nebo kolik, měla jsem na to věk)

Pak chvíli nic a pak začátek konce - stěhování a začátek studia na vysoké.

Hodně jsem omezila pohyb. Ze začátku jsem se v novém městě rozkoukávala, pak už jsem nedokázala zpátky naskočit.

Z krásných 55 se během půl roku stalo 65 a nemělo to v plánu úplně ustat.

Tehdejší přítel se se mnou téměř přesně po roce rozešel (to je jiná, delší, ale za to vtipná historka), ale to na moji váhu nemělo vliv.

Naopak, když jsem byla sama, nevařila jsem. První půlku měsíce jsem si kupovala jídlo hotové a jedla jsem třeba v menze. Druhou půlku měsíce jsem jedla čínské polívky.

Po třech měsících jsem zase nebyla sama. Sestěhovali jsme se k sobě a já začala vařit. 

Tím prosím nechci říct, Kocoure, že se se mnou máš pro mé dobro rozejít.

Uběhl asi rok, možná rok a půl. Cítila jsem na muži nějaké napětí. Po dlouhém mlčení z něho nakonec vylezla tato věta: "Kocoure, ty jsi nám nějak . . . to . . . vyrostla."

Teď se moje váha pohybuje kolem 77 kilo. Nedokážu o tom mluvit nahlas, ale musím s tím něco udělat, tak to píšu na blog. Od čeho ho taky mám, že jo.

Párkrát jsem s tím začala něco dělat. Stejně tolikrát jsem přestala. Koupila jsem si plavky, chodila jsem plavat. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. Nemůžu se na sebe podívat jen tak. Je to na hovno, že to došlo až do takového stádia, kdy si dobrovolně zkazím imidž sebejisté holky, ale můžu si za to sama. Snad mi ta "medializace" pomůže.

Začínám mít zdravotní problémy a extrémní věci si žádají extrémní řešení.

 Z tohoto blogu se tedy stane "hubnoucí deníček". 

Bože, kam jsem se to dopracovala?